historie

Historie a současnost školy

První písemné zmínky spojené s hudbou na Litovelsku pocházejí z přelomu středověku a novověku. Ty se většinou dochovaly ve farních agendách nebo v místních soukromých kronikách. V 15. století, v době zakládání literátských bratrstev, se o hudební výuku a produkci při mších a jiných příležitostech starali kantoři. Při chrámu sv. Marka v Litovli takto vyučoval a pěstoval zpěv učitel. Zhruba v polovině 16. století se kromě samotného zpěvu přistoupilo také k doprovodu varhan a pro tuto činnost se pro hru v kostele najímal varhaník. Varhany se staly velmi oblíbeným a využívaným hudebním nástrojem nejen v kostele, ale i ve školství. Městská škola byla řízena rektorem, pod jehož vedením vykonával svou učitelskou profesi kantor (oba dva většinou měli univerzitní vzdělání) a jeho pomocník – auditor. Historické prameny dále uvádějí, že od roku 1572 se zpívalo i za doprovodu hudebníků na jiné nástroje. Tato skutečnost je spojena s nadstavením radniční věže v Litovli. Z jejího ochozu pak od zmíněného roku pravidelně zněla hudba městských trubačů.

Počet hudebníků ve městě se postupně rozšiřoval, a tak zde vznikl v roce 1793 první větší soubor dechových nástrojů složený především ze zdejších řemeslníků. Funkce věžníka byla zrušena v roce 1866, a tak se nositeli hudby stali místní učitelé a jejich žáci. Doba 2. poloviny 19. století představovala velký posun nejen zdejšího hudebního života. Salonní hudba, velký zájem o hudební a pěvecké spolky, četné koncerty profesionálních hostujících i místních umělců, hudebně-dramatické produkce, to vše bylo známkou jakéhosi životního standardu.

Národnostně a politicky byla Litovel rozdělena na českou a německou stranu obyvatelstva. Obě národnosti spolu soupeřily i na poli hudebním, a to do okamžiku, kdy Češi vyhráli volby do zastupitelstva roku 1899. Výsledky voleb znamenaly pro Litovel a její okolí prudký vzestup českého hudebního školství ve městě a postupný úpadek místní německé kultury.

Otakar Bradáč
Otakar Bradáč

Pevné hudební a kulturní základy byly položeny roku 1900 otevřením Městské hudební školy v domě U bílého koníčka na náměstí. Pro vedení školy se představitelé města snažili najít vhodnou hudební osobnost a místo ředitele tedy nabídli skladateli Otakaru Bradáčovi (1874–1924). Jako absolvent Pražské konzervatoře v oboru hra na varhany měl předpoklady k vytvoření vysokého standardu ve výuce hudby, navíc udržoval stálé styky s pražským hudebním světem. Jeho tvorba zahrnuje díla sborová, klavírní, písňová, orchestrální a dokonce operní. V Olomouci zazněla např. symfonie Probuzení jara v Podještědí v roce 1901 a o dva roky později symfonický obraz Hrad Bouzov, o němž existuje krátký článek v místním tisku. Kromě výše uvedeným dílům věnoval Bradáč svůj čas i tvorbě oper. Za svou první jednoaktovou operu Obžínky (1896) získal taktéž cenu ČAVU. Skladatelský význam tohoto pedagoga však více podtrhla premiéra čtyřaktové opery Kostnice sedlecká v nastudování režiséra Eduarda Aschenbrenera, jež se uskutečnila 28. října 1905 v Národním divadle v Brně. Operu tehdy dirigoval Karel Kovařovic. Otakar Bradáč v Litovli působil do roku 1909, pak přesídlil do Plzně. Po jeho odchodu se role ředitele ujal místní učitel František Šenkýř, absolvent pražské konzervatoře a varhanické školy. Šenkýř vyučoval hře na smyčcové nástroje, klavír a sborový zpěv, vedl smyčcový orchestr. Zmínek o něm však existuje jen velmi málo, protože již v roce 1914 musel narukovat. Výuky se proto ujala klavíristka Štěpánka Neuhöfrová, ostatní nástroje se dále nevyučovaly. Nejprve lekce probíhaly v zadním traktu tzv. „Šustráku“, než se od 1. 9. 1917 výuka přestěhovala do dnešní Jungmannovy ulice, kde sídlí dodnes. Tehdy bylo možno do budovy vcházet jak z ulice Jungmannovy, tak i z ulice Poděbradovy.

Roku 1919 se uvolnilo místo ředitele zdejší hudební školy. Litovel v té době vystupovala jako národnostně většinově české město (na rozdíl od Uničova a Šternberka). Této skutečnosti obratně využil Leoš Janáček, aby do Litovle na vlastní doporučení dosadil svého žáka, který bude představovat záruku hudební kvality a vlasteneckého smýšlení. To se Janáčkovi skutečně podařilo.

Taneční orchestr Aloise Holoubka v roce 1943
Taneční orchestr Aloise Holoubka v roce 1943

Práce Aloise Holoubka (1885–1967) sestávala z řady funkcí a povinností. Kromě výuky jednotlivých žáků zde rozvíjel komorní a orchestrální hru i sborový zpěv, a to prakticky ihned poté, co se přistěhoval. Angažoval se také jako primárius ve smyčcovém kvartetu spolku Smetana. V době druhé světové války založil Taneční orchestr podobný orchestru Karla Vlacha, který hrával moderní populární hudbu k tanci a poslechu. Po válce tento orchestr zanikl. Širokou základnu žáků si Holoubek jednak vychovával sám, jednak je získával svou pedagogickou praxí v hudební škole a na gymnáziu a také uměleckou činností na kůru kostela sv. Marka. Velmi často se prezentoval nejen jako pedagog a dirigent, ale také jako skladatel. Mnoho svých skladeb věnoval místním významným osobnostem.

Manželé Holoubkovi s Richardem Novákem (uprostřed) v Ostravě v roce 1961
Manželé Holoubkovi s Richardem Novákem (uprostřed) v Ostravě v roce 1961

Hudební škola byla spojena i se soukromým životem tohoto pedagoga a ředitele. Bydlel zde s rodinou, později mu tato budova v dnešní Jungmannově ulici patřila. Se svou manželkou, učitelkou Marií Tylovou z Bílska, se oženil roku 1930. Jejich dcera Marie se vydala na profesionální pěveckou dráhu, i když ji nikdy nenaplnila. Během studií se seznámila s operním pěvcem Richardem Novákem, s nímž žije v Brně.

Richard Novák se pěvecké kariéře věnuje stále, v Litovli naposledy vystupoval 18. února 1992 v předvečer slavnostního odhalení pamětní desky Aloisi Holoubkovi na budově Základní umělecké školy v Litovli.

Z Holoubkovy školy vyšly za celou dobu jeho působení stovky absolventů, z nichž se profesionálně uplatnil např. Jan Marek jako houslista České filharmonie, Ladislav Navrátil jako houslista v Komorní filharmonii Pardubice, Josef Bek působil především jako hudební vědec, Božena Halvová jako učitelka hudební výchovy a sbormistryně, Dobromila Hamplová (roz. Lehérová) dnes vlastní uměleckou agenturu Ars Viva v Olomouci, houslista Jan Nedoma působí ve Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně a houslistka Eva Nedomová v Symfonickém orchestru českého rozhlasu. Alois Holoubek působil ve funkci ředitele hudební školy celkem čtyřicet let.

Květoslav Pecha
Květoslav Pecha

V těchto souvislostech je nutno zmínit Květoslava Pechu (1929–2011), který funkci ředitele Lidové školy umění v Litovli převzal po Aloisi Holoubkovi v roce 1959. Vyučoval zde dechovým nástrojům, nejvíce flétnám, klarinetům a saxofonům, dlouhou dobu i akordeonům.

V Litovli založil Orchestrální sdružení Spojeného závodního klubu Tesla Litovel, v němž hráli jak stávající, tak i bývalí žáci školy. Ve škole nově zavedl výuku souhry dechových i dřevěných nástrojů, kterým sám vyučoval, i žesťové sekce, již vedl Svatopluk Navrátil. Kromě zmíněných těles se nejvíce věnoval řízení tanečního a houslového souboru, na významná výročí školy navíc pravidelně sestavoval komorní orchestr složený z učitelů, členů Moravské filharmonie v Olomouci nebo bývalých žáků školy.

Pecha byl schopný organizátor. Za jeho doby došlo k ustavení pobočky školy v Senici na Hané, v Litovli pak přibyl kromě hudebního oboru také obor výtvarný, který se velmi úspěšně prezentoval i v celostátních soutěžích. Uplatnil se dále jako člen okresní dechové sekce pro Lidové školy umění, dále jako člen školské a kulturní komise při Městském národním výboru v Lošticích, umělecký vedoucí dechového a operetního souboru v Lošticích i jinde. K uměleckým zájmům Květoslava Pechy patřila také skladatelská činnost. Své kompozice většinou tvořil pro určité specifické instrumentální obsazení a pro zvláštní příležitosti. Jako všestranného hudebníka a pedagoga vyhledávala tohoto ředitele školy i jiná orchestrální tělesa, aby se ujal taktovky.

Jiří Kovář
Jiří Kovář

Když roku 1989 Pecha odešel z funkce ředitele, nastoupil na jeho místo Jiří Kovář (1952), zástupce ředitele tehdejší Lidové školy umění Žerotín v Olomouci. Původně Hudební škola, později Lidová škola umění se od roku 1990 stala Základní uměleckou školou. Významným aktem v době působení Jiřího Kováře bylo připomenutí pětadvacátého výročí úmrtí Aloise Holoubka spojené s odhalením pamětní desky na budově školy a slavnostním koncertem, který se konal 22. května 1992. Jiří Kovář působí ve škole dodnes jako velmi úspěšný pedagog hry na akordeon a elektronické klávesové nástroje. Jeho absolventi tvoří nejpočetnější skupinu konzervatoristů a hudebních profesionálů, kteří pocházejí z řad žáků Základní umělecké školy v Litovli.

Zdenko Krajči
Zdenko Krajči

V roce 1993 převzal vedení školy bývalý trumpetista Moravské filharmonie v Olomouci Zdenko Krajči (1942). S jeho příchodem a zdejším desetiletým působením je spojena řada inovací. Ke stávající pobočce školy přibyly další na Bouzově, v Příkazech, Drahanovicích a Unčovicích, škola se veřejně zapojovala do spolupráce s dalšími místními hudebními a pěveckými organizacemi a spolky. Nový ředitel zavedl tradici jarních koncertů a založil Dixieland a Litovelský estrádní orchestr, který byl později přejmenován na Zábavní litovelský orchestr. Budova školy rovněž doznala řadu zásadních změn. Nová doba a přibývající počet žáků v devadesátých letech přinesly i poměrně významné úspěchy na soutěžích.

Ivo Škrabal
Ivo Škrabal

Od roku 2003, kdy na ředitelské křeslo usedl Ivo Škrabal (1953–2015), se počet poboček ustálil na šesti – Příkazy, Skrbeň, Senice na Hané, Náměšť na Hané, Drahanovice a Bouzov. Orchestr a Dixieland zanikly, ale nově vzniklo pěvecké oddělení, Miniband ZUŠ pod vedením Martina Pánka a perkusní soubory Solo Sticks, Crazy Sticks, Little Sticks a Ladies Mallets učitele Viktora Korduljaka. Působení ředitele Škrabala v této škole ukončila náhlá smrt na počátku roku 2015.

Hana Kaštanová
Hana Kaštanová

V červenci 2015 se vedení školy ujala Mgr. Hana Kaštanová, Ph.D. (1985). Je první ředitelkou školy, která z Litovle pochází a současně patří i mezi významné absolventy školy, ze třídy Jiřího Kováře. Studovala Muzikologii v Olomouci, dále se věnovala doktorskému studijnímu programu Hudební teorie a pedagogika. Část studia strávila v Německu na Martin Luther Universität Halle-Wittenberg. Umělecky se věnuje dirigování, v Litovli vede smíšený pěvecký sbor Senzakord a spolupracuje s mnohými orchestry a hudebními tělesy.

Mgr. Hana Kaštanová, Ph.D.

Zobrazeno: 2550